20.12.17 | Poprvé až do rána

20. prosince 2017 v 22:46 | Klarie††e |  Deník

Ahoj. Jsem tu zas.
A asi zase na skok, snad se nezlobíte.

Dneska budu psát o jedné noci, která pro mě byla něčím prémiovou.

Měli jsme sraz s kolegy z práce, dali jsme si večeři ve skvělé restauraci, bavili jsme se.
Když se blížila půlnoc, ptala jsem se kolegyně, v kolik jí jede autobus domů.
Zasmála se a řekla, že až ráno.

POJEDEME PRVNÍM BUSEM

Fajn. Ale co od jedné do pěti budeme dělat?
První a poslední možností byl klub v našem městě.
Hrála tam skvělá hudba, žádné remixy, kvůli kterým musíte brát drogy, aby se daly poslouchat (bohužel takové znám).
Potkali jsme tam pár lidí z práce, zasmáli jsme se tomu, že jsme se vlastně jen přesunuli z práce sem
a tančili jsme dál. Kolegyně PRVNÍAUTOBUSová je úžasná tanečnice. Nechává se vést hudbou, neposlouchá jí, ale cítí ji a tělo nechává jen tak plout. Je to neuvěřitelné. Vedle ní jsem stála já a kývala se jako balonek ve vzduchu.

Sřídali jsme taneční parket a náš stůl. Chvíli mluvili, chvíli tančili.. když najednou přišli i ti kolegové, co se k nám přidali v klubu. Bavili jsme se a já se najednou začala vrtět do rytmu. Tuhle písničku miluju! Jdeme!

A tak jsme najednou stáli naproti sobě, dívali se jeden druhému do očí, cukaly mi koutky úst, protože už nějakou dobu na něj koukám a najednou.. je tady. Položím si ruce na jeho ramena, on mi dá paže kolem pasu a jen tak tančíme.
Nenápadně se přibližujeme jeden k druhému, pořád se usmíváme a najednou kolegyni chápu.. nejde o to slyšet hudbu, ale vnímat jí, cítit jí. Hladíme se ve vlasech, do rytmu se pohupujeme. DJ mění repertoár na rychlejší muziku, ale my se stále držíme a pomalu se točíme dokolečka. Nikdy se mi to nestalo.
Všichni ostatní skákali s rukama nad hlavou a my se drželi toho našeho ploužáku.
Kdyby to byl film, reflektory svítí jen na nás.

Nechtěla jsem jít domů.

Nechtěla jsem se ho pustit.

Už nikdy jsem nechtěla být sama.

....

Ať jsem chtěla nebo ne, hudba jednou musela dohrát.
''Kde bydllíš?''

Rozesmála jsem se a kroutila hlavou, že večer byl sice krásný, ale ke mně domů rozhodně nepůjde.
Nastoupili jsme do autobusu, měla jsem vystupovat na poslední zastávce ve městě a on měl pokračovat dál.
"Tak ahoj"
"Ahoj"
Mávám mu z chodníku a najednou koukám, že vystupuje se mnou.
"Co blbneš? já se z tebe zblázním"
"Přece tě nenechám jít samotnou. Vyprovodím tě a pojedu dalším busem"

Zjistili jsme po cestě, že další autobus jede až za hodinu.. no jo, víkend.
Posadili jsme se teda před barákem na lavičku a čekali jsme.
Dvě minuty.
Čtyři minuty.
Pět minut.
Sakra, musí být zrovna dneska pod nulou.
"Tak dobře, jdeme nahoru. Ale jen proto, abychom tu neumrzli"

Když jsme dorazili do bytu, rozsvítila jsem v chodbě a najednou to noční bláznovství zmizelo.
Byla to opět má chodba.
Mám v bytě cizího chlapa.

Zhasnul.
Pustila jsem alespoň televizi s dalšími písničkami a sedli jsme si.
Svěřil se mi, že po mě kouká už delší dobu. Díky bohu, je to vzájemné.
Leželi jsme vedle sebe, v objetí, smáli se na sebe a nám to stačilo.

Dal mi strašně krásnou naději, že tohle ještě někdy zažiju.
Ten pocit bezpečí, který holka potřebuje.
Ten pocit, že tě kluk chce.
To přitáhnutí k jeho tělu.
To pohlazení ve vlasech...

Odjel dalším autobusem, přesně tak, jak jsme se domluvili.
A já jsem šla v půl osmé ráno šťastná spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Joanna | 22. prosince 2017 v 15:48 | Reagovat

Moc hezký článek! Držím palce! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama