1.9.17 | Gentlemani vymřeli

1. září 2017 v 13:38 | Klarie††e |  Deník

Ahoj všichni,
minule jsem psala o strachu z randění- a evidentně byl na místě.
Po tom, co jsem si přes týden psala a také volala s jedním chlapcem,
domluvili jsme se, že bychom se mohli vidět.

Přišlo mi to zvláštní, ale vůbec jsem nebyla nervózní.
Stála jsem na parkovišti o něco dřív, než jsme se domluvili a stála jsem
tak strategicky, že jsme se nemohli minout.

A PAK TO ZAČALO.
Co když mi poslal úplně jinou fotku?
Co když tu stojím sama a on mě od někud vidí?
Co když vzal i všechny svoje kámoše, aby viděli, co za chudinku tu čeká?

Vidím první stín..
Super, je to chlap. Přešel i na stejnou stranu chodníku.
Hm, to asi bude on. Ale nevypadá jako na fotce. To jsem si mohla myslet.
Když už byl dva metry ode mě, usmál se a šel dál.
Aha- fakt to nebyl on.

''Dobrý večer slečno, čekáte na mě?' ptá se mě nějaký snědý kluk.
Nějakým způsobem ho odpálkuju, že na něj opravdu nečekám..


A najednou ho vidím. Díky bohu. Už mě nikdo nebude strašit a obtěžovat.

"Ahoj" potřesem si rukou a dostanu pusu na tvář.
Jdeme se projít, povídáme si. Chvílema se zastaví a jen na mě kouká.

Tohle mi hrozně chybělo. Vidět v druhých očích, že se mu líbím.
Asi po hodině dojdeme k lesu a tak navrhuju, že si sedneme k našemu rybníku.
Sedíme na lavičce, nesměle si hladíme ruce stále si povídáme a já nemyslím ani na práci,
ani na povinnosti, jen si užívám té pozornosti.

''Ty jo, už je deset, už jsme si povídali tři hodiny" žasne.
Taky se podívám na hodinky a nemůžu tomu uvěřit, že to tak uteklo.

".. už jsme si povídali dost, ne?" zeptá se.
A mě najednou jeho ruka hladí po noze.

Ruku mu okamžitě sundavám, a přesvědčuju ho, že na prvím rande opravdu ne.
"No tak, jsme tu sami, nikdo nás neuvidí..." znovu mu sundavám ruku a v tom okamžiku
začne pršet.

"Hele, je pozdě a ještě prší.. tak pomalu půjdem, ne?" najednou vyletí z lavičky a já se ani nestačím divit.
Nečekala jsem, že bychom se procházeli tolik hodin, takže jsem trochu podcenila oblečení.
Klepu se, drkotám zubama, že ani nemůžu mluvit..
Vidím, že má přes tričko ještě dlouhou košili.
Drkotám výrazněji.
Drkotám hlasitěji.

"Tobě je zima?" .. no konečně.
"No, trochu jo", přiznám se.
"Hm"

AHÁÁÁ.

No nic, fajn.

"Půjdeš mě vyprovodit k autu?" ptá se mě?
"Jo..jasně"
Už leje takovým způsobem, že se mi vlasy přilepily na obličej a on to stále neřeší.
Dojdeme k jeho autu a slyším od něj jen:
"Ty jo, konečně teplo, tak se měj, napíšem si" .. a odjel.

Stála jsem tam najednou sama. V jedenáct večer. Zmoklá, prochladlá, s přilepenýma vlasama na obličej,
s vidinou, že se musím nějakým způsobem SAMA dostat přes sídliště.
Po tom, co jsem se ohřála v horké sprše, jsem si řekla, že na nějaký hledání- s prominutím- seru,
ať si mě ten princ najde sám, že takovýhle randění nemám zapotřebí.. když mě kluk ani nevyprovodí domů..

A víte co?
Ještě mi od něj přišla smska: "jsem v pořádku doma :) "

Jestli jsem v pořádku doma byla i já, to ho už nezajímalo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Scarlet | Web | 12. září 2017 v 20:19 | Reagovat

Dobře jsi to vzala.Princové si jezdí pro princezny :)
Moc ti fandím,ať se ti jen daří.
Já jsem to hledání také hodila za hlavu a nic mě nechybí.

2 Joanna | 26. září 2017 v 10:34 | Reagovat

Já se rozhodla taky tak :D Prej "jsem v pořádku doma", to je vrchol! Někdy mám také pocit, že gentlemani vymřeli...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama