Srpen 2016

KlaJir 1.díl

24. srpna 2016 v 19:41 | Klarie††e
Bylo právě úterý. Takové to, kdy se vám nechce z postele, venku je zataženo, chladno a vy víte, že vás dnes nečeká nic vyjímečného. Převalovala jsem se ještě chvíli v prázdné teplé posteli, a nakonec se přemluvila, abych si šla uvařit alespoň kávu. Miluji to aroma čerstvě pražené kávy a pocit, že mě nejen zahřeje, ale i probudí. Osm pryč, měla bych si pospíšit. Dnes nás čeká obvyklý let do Itálie. Snad bych mohla mít trochu času na prohlídku centra, Miláno už jsem dlouho neviděla. Je to krásné město, i když na mě možná trochu moc hlučné a živé, hlavně s podpatky a uniformou není lehké nevyčnívat. Osm tři. Nesni a dopij radši kávu, říkám si. Punčochy, lodičky, sukni, halenku i sako mám připravené v pokoji, stačí si vše jen obléknout a upravit se podle standardů.Líčení dnes nebudu přehánět, stačí rtěnka, alespoň se mi bude odstínem hodit k proužkům na uniformě. Jsem ráda, že pracuji zrovna v této společnosti. Už to nejsou ty nízkonákladové lety, kde jsme nemohli podávat ani vodu, aniž by za ní někdo nezaplatil.Už na mě nikdo z cestujících nekřičí, nerozčiluje se a mám konečně prostor na projetí vozíkem v uličce. Ani to není někdy jednoduché, věřte mi. Sice to trvalo delší dobu, ale vypracovala jsem se až sem a jsem na sebe, myslím, že právem, hrdá. Už jen klíče a musím běžet. Nechávám byt hezky uklizený, abych se měla na co těšit, až znovu přiletím. Naučila jsem se to postupem času, kdy mě po osmihodinovém letu nejvíc rozčílil můj neuklizený byt- sice předtím ještě pár nemístných poznámek od cestujících, ale jak říkám, ti už jsou dnes za mnou.Nasedám do svého starého, ale pohodlného auta a vyrážím směrem na letiště. Naštěstí s sebou vždy vozím plný pracovní kufřík, který je připravený na dlouhé nebo neplánované lety, jako je právě tento. Dozvěděla jsem se teprve včera večer, že dnes znovu odlétám, ale možná je právě tohle ta věc, která mě na mé práci baví nejvíc.Kufřík je vybavený bytelnými kolečkami, které vydrží i tíhu mého oblečení, kosmetiky a nejnutnějších věcí na let. Je celkem praktický, se spoustou kapes, vůbec ne jako můj předešlý z dřívějška. Vlastně je teď všechno lepší než dříve. Akorát to auto by mohlo být spolehlivější, při vjezdu na dálnici se zase nechtělo rozjet, tak jak by mělo. Bojím se dne, kdy auto vypoví službu, zcela jistě to bude někde daleko od civilizace, nejlépe ještě v opuštěném lese, kde nebude ani signál na přivolání odtahové služby.I když je auto poněkud starší, je alespoň malinké a tak snadno parkuji před terminálem a s co největším úsilím tahám ven těžký kufřík. Holky už na mě mávají od vstupních dvěří a Jáchym opět netrpělivě kontroluje čas na hodinkách. Protočím oči, zamknu auto a poklusem na vysokých podpatcích spěchám k nim."Ahoj všichni!" pozdravila jsem svou posádku a postavila se vedle holek, které měly zapálenou svou poslední cigaretu v česku- alespoň pro dnešek. Líbí se mi, když jsme všechny vedle sebe. Všechny ustrojené, nažehlené, hezky nalíčené a Jáchym je vedle nás, jako náš ochránce. Při chůzi je to ještě lepší. Nevím, jestli jste zažili někdy ten pocit, když na vás všichni koukají s obdivem. Nemají vám co vytknout, vzhlíží k vám a obdivují vás a vy tohle všechno ještě potvrdíte klapajícími vysokými podpatky a zářivým úsměvem.Po cestě slávy jsme se dostali až do odletové místnosti, kde všichni procházíme běžnou kontrolou a hned potom následuje opětovné zvedání těžkého kufru a shromažďování všech našich věcí. Máme to akorát vypočítané, protože na plochu právě přijíždí náš řidič a odváží nás přímo k letadlu.Už z dálky je krásně vidět, je hodně masivní a přitom elegantní. Nikdy jsem nevěřila, že se člověk může zamilovat do tak velkého stroje jako je letadlo, ale já si nemůžu pomoct. Právě to naše se vyjímá nad ostatními, je pro ně pánem a také vzorem, kam se i ostatní letadla mohou dostat. Šplháme po schodech na palubu a u toho si vyprávíme zážitky z cest, které jsme spolu nezažili. Ukládám si kufřík na své oblíbené místo a jdu za Jáchymem do kokpitu.
"Nezlob se, že jsem dneska přišla pozdě." omlouvám se mu a on je zavrtí hlavou, jako by se nic nedělo. Zřejmě nemá nejlepší náladu. Pokrčila jsem rameny a raději jsem odešla, abych ho nerozptylovala před letem. "Cestující už jdou" volá na mě Sára. Mám jí asi z celé posádky nejradši. Je to milá dvacetiletá holka, se kterou si mám vždy co říct. Lidé začali přicházet právě včas. Stojíme se Sárou u předního vchodu, usmíváme se na neznámé tváře a nabízíme noviny a časopisy ke čtení. Všech dvěstě lidí už je na palubě a tak začínám hlášení."Dobré ráno dámy a pánové, vítejte na palubě! Jmenuji se Klaudie a dnes budu vaší hlavní letuškou." podívám se na pravou stranu, na levou stranu, udržuji oční kontakt a nepřestávám se usmívat- přesně tak, jak nás to učili v kurzu. "Jsme moc rádi, že jste si vybrali aerolinky Klajir a přeji vám hezký, ničím nerušený let." Na řadu se dostává Sára se svými pokyny o zavazadlech, o správném nasazení plovací vesty a také dýchací masky. Musím přiznat, že vždy, když jsem měla na starosti právě tuto část, projela mnou zima a nepříjemný pocit, že opravdu budeme muset použít tyto předměty k záchraně. Díky přestupu k naší společnosti se strach trochu vypařil, přece jen společnost vlastní modernější a bezpečnější letadla, ale pořád ve mě malinko dříme fakt, že stát se může cokoliv. Zavrtím hlavou, abych přestala myslet na takové věci, hezky se na všechny usměju a jdu si sednout na své místo u předního vchodu. Rozsvítil se nápis Připoutejte se, a my pomalu vyjíždíme od terminálu. Pomáhá nám zvlášní auto, které koriguje kola a táhne nás na vzletovou dráhu. Zastavíme se před rovnou, matnou dráhou, která měří minimálně dva kilometry a čekáme na povolení k odletu.Slyším přes dveře kokpitu šumění vysílaček a hned poté spuštění motorů letadla. Jedeme čím dál rychleji, letadlo se trochu otřásá a lidé se drží za opěrky sedadel. Cítím tlak v břiše a zádech, jak mě síla motorů tlačí zpátky do sedadla a pak už zvedáme trup letadla a pomalu vzlétáme do nebe. Tlak neustává, ale už není tak silný. Jsme nakloněni více na východ, aby letadlo drželo správný směr a pod námi se na pár okamžiků objevuje krásná příroda, které se zmenšuje a zmenšuje. Pár cestujících vvyndavá z tašek své foťáky, přesně jako já před lety, kdy jsem byla uchvácená naší zemí. Dnes tomu není jinak, jen vím, že už jsou pro mě důležitější pocity a vzpomínky namísto fotek.Letadlo se po pár minutách vyrovná a tak začnu pomalu připravovat občerstvení a sekt pro první třídu. Nebylo vůbec snadné dostat se až k obsluze vyšších tříd. Stálo mě to spoustu času, kurzů a musela jsem prokázat své zkušenosti a chování, abych si zasloužila být u vážených podnikatelů a managerů, ale stálo to za to. Vjíždím s vozíkem do salonků první třídy, a hned prvním cestujícím je starší pán, možná už dědeček. Slušně obečení v padnoucím obleku, s modrou kravatou, koženým kufříkem pod sedadlem a notebookem na klíně."Dobré ráno pane," pozdravím ho. Přestane psát do notebooku, zvedne hlavu a usměje se na mě. "Dobré ráno slečno, mohu vás poprosit o skleničku šampaňského?" zeptá se s menším anglickým přízvukem. Jen se pousměji, otočím se k vozíku a začnu nalévat šampaňské. Pán trpělivě čeká, převezme ode mě skleničku, pozvedne ji a upije. "Když budete něco potřebovat, ozvěte se, budu hned u vás." uklidím šampaňské na své místo, i když vím, že další nápoj, co budu nalévat, bude právě šampaňské. Obejdu všechny mé hosty, liji sklenky alkoholu i vody, připravuji plněné pečivo na talíře a přináším deky, dokud po dvou hodinách nepřistaneme v Milánu.