17.3.18 | A je pryč

17. března 2018 v 22:24 | Klarie††e |  Deník

Ahoj všichni,
jsem tu zase po několika měsíční pauze.

V lednu jsem se chtě-nechtě musela pozastavit nad svým životem.
Byla jsem u umírání naší pratety, se kterou jsme trávili jako rodina dost času
a znala jsem jí od malička.

Nechci moc rozebírat co bylo příčinou, ale druhý den po její smrti jsme se sešli jako
rodina a bližší příbuzní a vzpomínali jsme.

A poprvé za ty dva dny jsem přestala být smutná, na chvíli zastavila pláč a
usmála jsem se, protože jsem řekla: "nikdo nemůže říct, že teta svůj život nežila."

Milovala jídlo, milovala cestování, milovala celý život svého muže,
smála se, pila, užívala si, vymýšlela srandu, byla odhodlaná a skvělá..

A mně došlo, jak je život krátký.
A že chci žít stejně plný život, jako měla ona.
Nechci se trápit.
Nechci sedět na zadku.
Chci se bavit.
Chci si užívat plnými doušky.
Chci si v posledních minutách života říct ŽILA JSEM NAPLNO.

***

A tak se vás i sebe ptám..
Jste v tomto krátkém životě šťastní?
Právě teď, co to čtete..
Ano?
Ne?
Může to něco změnit?
Pokud ano, udělejte to.

Tenhle dar- ŽIVOT- není o tom, abychom brečeli v koutech.
Musíme si ho užít
 

20.12.17 | Poprvé až do rána

20. prosince 2017 v 22:46 | Klarie††e |  Deník

Ahoj. Jsem tu zas.
A asi zase na skok, snad se nezlobíte.

Dneska budu psát o jedné noci, která pro mě byla něčím prémiovou.

Měli jsme sraz s kolegy z práce, dali jsme si večeři ve skvělé restauraci, bavili jsme se.
Když se blížila půlnoc, ptala jsem se kolegyně, v kolik jí jede autobus domů.
Zasmála se a řekla, že až ráno.

POJEDEME PRVNÍM BUSEM

Fajn. Ale co od jedné do pěti budeme dělat?
První a poslední možností byl klub v našem městě.
Hrála tam skvělá hudba, žádné remixy, kvůli kterým musíte brát drogy, aby se daly poslouchat (bohužel takové znám).
Potkali jsme tam pár lidí z práce, zasmáli jsme se tomu, že jsme se vlastně jen přesunuli z práce sem
a tančili jsme dál. Kolegyně PRVNÍAUTOBUSová je úžasná tanečnice. Nechává se vést hudbou, neposlouchá jí, ale cítí ji a tělo nechává jen tak plout. Je to neuvěřitelné. Vedle ní jsem stála já a kývala se jako balonek ve vzduchu.

Sřídali jsme taneční parket a náš stůl. Chvíli mluvili, chvíli tančili.. když najednou přišli i ti kolegové, co se k nám přidali v klubu. Bavili jsme se a já se najednou začala vrtět do rytmu. Tuhle písničku miluju! Jdeme!

A tak jsme najednou stáli naproti sobě, dívali se jeden druhému do očí, cukaly mi koutky úst, protože už nějakou dobu na něj koukám a najednou.. je tady. Položím si ruce na jeho ramena, on mi dá paže kolem pasu a jen tak tančíme.
Nenápadně se přibližujeme jeden k druhému, pořád se usmíváme a najednou kolegyni chápu.. nejde o to slyšet hudbu, ale vnímat jí, cítit jí. Hladíme se ve vlasech, do rytmu se pohupujeme. DJ mění repertoár na rychlejší muziku, ale my se stále držíme a pomalu se točíme dokolečka. Nikdy se mi to nestalo.
Všichni ostatní skákali s rukama nad hlavou a my se drželi toho našeho ploužáku.
Kdyby to byl film, reflektory svítí jen na nás.

Nechtěla jsem jít domů.

Nechtěla jsem se ho pustit.

Už nikdy jsem nechtěla být sama.

....

Ať jsem chtěla nebo ne, hudba jednou musela dohrát.
''Kde bydllíš?''

Rozesmála jsem se a kroutila hlavou, že večer byl sice krásný, ale ke mně domů rozhodně nepůjde.
Nastoupili jsme do autobusu, měla jsem vystupovat na poslední zastávce ve městě a on měl pokračovat dál.
"Tak ahoj"
"Ahoj"
Mávám mu z chodníku a najednou koukám, že vystupuje se mnou.
"Co blbneš? já se z tebe zblázním"
"Přece tě nenechám jít samotnou. Vyprovodím tě a pojedu dalším busem"

Zjistili jsme po cestě, že další autobus jede až za hodinu.. no jo, víkend.
Posadili jsme se teda před barákem na lavičku a čekali jsme.
Dvě minuty.
Čtyři minuty.
Pět minut.
Sakra, musí být zrovna dneska pod nulou.
"Tak dobře, jdeme nahoru. Ale jen proto, abychom tu neumrzli"

Když jsme dorazili do bytu, rozsvítila jsem v chodbě a najednou to noční bláznovství zmizelo.
Byla to opět má chodba.
Mám v bytě cizího chlapa.

Zhasnul.
Pustila jsem alespoň televizi s dalšími písničkami a sedli jsme si.
Svěřil se mi, že po mě kouká už delší dobu. Díky bohu, je to vzájemné.
Leželi jsme vedle sebe, v objetí, smáli se na sebe a nám to stačilo.

Dal mi strašně krásnou naději, že tohle ještě někdy zažiju.
Ten pocit bezpečí, který holka potřebuje.
Ten pocit, že tě kluk chce.
To přitáhnutí k jeho tělu.
To pohlazení ve vlasech...

Odjel dalším autobusem, přesně tak, jak jsme se domluvili.
A já jsem šla v půl osmé ráno šťastná spát.

14.11.17 | Stereotyp

14. listopadu 2017 v 23:12 | Klarie††e |  Deník

Znáte to?
Když máte pár dní po sobě úplně stejných.
Stejná doba vstávání.
Stejná snídaně.
Stejná práce.

...

A doufám, že nejsem sama,
ale když jedeme třeba autem, je hrobové ticho,
nad ničím nepřemýšlím..

Dojde mi, že by mi nevadilo, kdyyby se něco stalo.
Kolikrát to už zajde do extrému, že bych si přála
i autonehodu. Prostě NĚCO, co mě vytáhle z toho
zaběhlého koloběhu.


A to si vemte, že každý den není úplně stejný,
je to nemožné.
Zvlášť v mé práci- každý den jiná letadla, jiní lidé, jiná
náplň práce, jiný čas nástupu...

Jak to asi dělají asistentky, recepční apod?
Ti, co pracují od PO-PÁ, od 7-15.

Jen volné víkendy..
Mimochodem- kdy si jako vyřizujete úřady, doktory, kadeřnice?

Další články


Kam dál

Reklama