11.11.19 | Je to tady

11. listopadu 2019 v 4:10 | Klarie††e |  Deník
Tak jo.
Myslím, že je to tu.
Ten pocit.
Zase ti motýli v břiše.
Zase ta husina.
Ten úsměv.
To, jak jen koukám do prázdna a směju se.
A nevnímám a přitom vnímám všechno na něm. Co jsme spolu za tu chvilku zažili.
Ano. Fakt je to chvilka. Tak snad nejsem naivní. Opět.
Ale tentokrát by to snad mohlo být vzájemné. Poslední rok, dva jsem narážela jen na protějšky, které měli rádi mě nebo jen já je. Nikdy to nebylo kompatabilní.
Jako bychom snad byli stroje.
I když asi jo.
A jakmile nepřeskočí jiskra, tak to prostě nemá to kouzlo. To lusknutí. Ten náboj.
A to právě teď mám. A doufejme, že i on.
K tomu všemu štěstí se přidalo ještě mé stěhování, kdy se konečně, po roce a půl rozhodlo, že bude můj.
M. Ů. J.
Nechápu.
Nic z toho.
Jak je to, sakra, možný?!
Takovýho štěstí najednou.

Hlavně nic nezakřiknout, doufat a starat se o tu naší společnou, začínající a křehkou lásku. S pokorou a vděkem.
 

14.5.19 | První rande

14. května 2019 v 20:47 | Klarie††e |  Deník

Ahoj všichni,

včera jsem dostala pochvaličku na blog (strašně moc děkuju),
Ani jsem nemyslela, že to tady někdo čte. Připadá mi to spíš jako můj deníček nebo
mé poznámky, než aby to bylo plnohodnotné psaní.

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU!

Teď k věci.
Proč píšu zrovna teď..?

Je 14.5. 2019, tudíž jsou to čtyři roky od mého prvního rande s J.

Panebože, to to letí.

Dodnes si vzpomínám, jak jsem byla nervózní, když jsem jela metrem na Nové Butovice
a čekala, kde se vynoří.
Upravovala jsem se celé odpoledne a zároveň se uklidňovala tím, že vlastně o nic
nejde, vždyť je to jenom kluk ze stejného ročníku na základce.

Pak přišel.
Překvapil mě jeho vzhled, jeho hlas, jeho sebevědomí, jeho nemotornost
a zároveň galantnost.
Probíhalo mistrovství světa v hokeji, stejně jako dnes, a byl to zrovna ten
rok, co si spletli Česko s Čečenskem.

Procházeli jsme se kolem rybníka, dali si v cukrárně kafe, v další hospodě drink a sledovali
jsme právě již zmíněný hokej.

Když mě (snad po pěti hodinách) šel vyprovodit na metro, očekávala jsem pusu.
Ale žádná nepřišla.

I přes to jsme si dál psali a nakonec to spolu dali dohromady.
Byli jsme spolu dva roky.
Dva fantastický roky.

Pro někoho je to možná málo, ale pro mě to byl nejkvalitnější a nejplnohodnotnější vztah,
co jsem měla. Nikdy jsme se nehádali, vycházeli jsme si vstříc, cestovali jsme, inspirovali se,
učili se od sebe, komunikovali, bavili se, užívali si života...

A já na něj myslím dodnes.
Neříkám, že jsem stále zamilovaná, ale nějaké všední dny mi ho prostě připomínají.

Stále mám v playlistu písničky, co jsme spolu poslouchali, pořád slyším jeho připomínky
nebo jezdím kolem míst, kde jsme randili.

A jsem za to hrozně ráda.
Byla jsem v tu dobu neskutečně šťastná a neskutečně moc mě J. naučil.
Díky němu jsem sebevědomější, víc si věřím, vím, co od života chci a nechci,

Takže jedním slovem: děkuju..

Za to, že na tenhle (dnešní den) můžu vzpomínat v dobrém a že nejsem zahořklá oproti tomu,
jak to s námi dopadlo.

5.2.19 | Samostatná

5. února 2019 v 17:52 | Klarie††e |  Deník
Ahoj všichni.
Vítám vás (i sebe) zase po dlouhé době.

Mívám takové ty psací nálady- nejčastěji kvůli atmosféře kolem mě.
Teď například sedím v mé oblíbené kavárně. Mám před sebou perníkové latté, knížku, kterou jsem na chvilku odložila, papír s tužkou a sleduju ten ruch kolem mě.

Knížka: Sophiina volba- jedna z ikon literatury, prý emočně namáhavá a důležitá knížka. Slíbila jsem sama sobě, že si ji přečtu ještě před tím, než budu mít své děti. (Ne, že by se k tomu schylovalo.)

Evidentně sama sobě něco stále slibuji. To je také ten důvod, proč tu sedím.
Byla jsem domluvená s jedním kouřovým klukem. Když ho chcete chytit, vždy vám proklouzne mezi prsty. Dnes v 18:00 jsme si tu měli dát kafe. Už když jsme se domlouvali, měla jsem divný pocit, že to nevyjde. A tak jsem slíbila sama sobě, že i kdyby to nevyšlo, půjdu sem -jakožto sebevědomá, nikohonepotřebující žena klidně sama.

Abych se vrátila zpátky k seznamu věcí, co před sebou mám:
Papír s již rozepsanou tužkou:
~pauza na kafe~

V práci se nabízí možnost nějakého posunu.
Nejsem schopna si to seřadit v hlavě, takže staré dobré černé na bílém mi pomáhá s rozhodováním.
Mám pro i proti a i když jedna strana převažuje, stejně nejsem schopna se rozhodnout. Pravděpodobně je to trochu mimo mou komfortní zónu.. ale z té bysme měli vystupovat, že?
Nebo ne?

Kde bysme byli, kdybysme (klidně i jako lidstvo) zůstali na jednom místě?
Dobře, přemluvila jsem se. Zkusím to.

Odložím papír a tužku vrátím. Určitě ji vrátím, je totiž s popiskem ODS.
Znovu si otevřu knížku, dokud mám čtecí náladu a není tam ještě nic drastického, dopiju to výborné perníkové latté (které potřebuju domů!) a budu koukat ke vchodovým dveřím, jestli náhodou v 18:00 nedorazí osud v podobě nějakého hezkého, náhradního kluka.

Mějte se krásně a čtěte.


Další články


Kam dál

Reklama