1.9.17 | Gentlemani vymřeli

1. září 2017 v 13:38 | Klarie††e |  Deník

Ahoj všichni,
minule jsem psala o strachu z randění- a evidentně byl na místě.
Po tom, co jsem si přes týden psala a také volala s jedním chlapcem,
domluvili jsme se, že bychom se mohli vidět.

Přišlo mi to zvláštní, ale vůbec jsem nebyla nervózní.
Stála jsem na parkovišti o něco dřív, než jsme se domluvili a stála jsem
tak strategicky, že jsme se nemohli minout.

A PAK TO ZAČALO.
Co když mi poslal úplně jinou fotku?
Co když tu stojím sama a on mě od někud vidí?
Co když vzal i všechny svoje kámoše, aby viděli, co za chudinku tu čeká?

Vidím první stín..
Super, je to chlap. Přešel i na stejnou stranu chodníku.
Hm, to asi bude on. Ale nevypadá jako na fotce. To jsem si mohla myslet.
Když už byl dva metry ode mě, usmál se a šel dál.
Aha- fakt to nebyl on.

''Dobrý večer slečno, čekáte na mě?' ptá se mě nějaký snědý kluk.
Nějakým způsobem ho odpálkuju, že na něj opravdu nečekám..


A najednou ho vidím. Díky bohu. Už mě nikdo nebude strašit a obtěžovat.

"Ahoj" potřesem si rukou a dostanu pusu na tvář.
Jdeme se projít, povídáme si. Chvílema se zastaví a jen na mě kouká.

Tohle mi hrozně chybělo. Vidět v druhých očích, že se mu líbím.
Asi po hodině dojdeme k lesu a tak navrhuju, že si sedneme k našemu rybníku.
Sedíme na lavičce, nesměle si hladíme ruce stále si povídáme a já nemyslím ani na práci,
ani na povinnosti, jen si užívám té pozornosti.

''Ty jo, už je deset, už jsme si povídali tři hodiny" žasne.
Taky se podívám na hodinky a nemůžu tomu uvěřit, že to tak uteklo.

".. už jsme si povídali dost, ne?" zeptá se.
A mě najednou jeho ruka hladí po noze.

Ruku mu okamžitě sundavám, a přesvědčuju ho, že na prvím rande opravdu ne.
"No tak, jsme tu sami, nikdo nás neuvidí..." znovu mu sundavám ruku a v tom okamžiku
začne pršet.

"Hele, je pozdě a ještě prší.. tak pomalu půjdem, ne?" najednou vyletí z lavičky a já se ani nestačím divit.
Nečekala jsem, že bychom se procházeli tolik hodin, takže jsem trochu podcenila oblečení.
Klepu se, drkotám zubama, že ani nemůžu mluvit..
Vidím, že má přes tričko ještě dlouhou košili.
Drkotám výrazněji.
Drkotám hlasitěji.

"Tobě je zima?" .. no konečně.
"No, trochu jo", přiznám se.
"Hm"

AHÁÁÁ.

No nic, fajn.

"Půjdeš mě vyprovodit k autu?" ptá se mě?
"Jo..jasně"
Už leje takovým způsobem, že se mi vlasy přilepily na obličej a on to stále neřeší.
Dojdeme k jeho autu a slyším od něj jen:
"Ty jo, konečně teplo, tak se měj, napíšem si" .. a odjel.

Stála jsem tam najednou sama. V jedenáct večer. Zmoklá, prochladlá, s přilepenýma vlasama na obličej,
s vidinou, že se musím nějakým způsobem SAMA dostat přes sídliště.
Po tom, co jsem se ohřála v horké sprše, jsem si řekla, že na nějaký hledání- s prominutím- seru,
ať si mě ten princ najde sám, že takovýhle randění nemám zapotřebí.. když mě kluk ani nevyprovodí domů..

A víte co?
Ještě mi od něj přišla smska: "jsem v pořádku doma :) "

Jestli jsem v pořádku doma byla i já, to ho už nezajímalo
 

12.8.17 | Kdy je správný čas?

12. srpna 2017 v 0:27 | Klarie††e |  Deník

Ahoj všichni.


Moje jediná otázka (dnes, 21 minut po půlnoci) zní:

Kdy je správný čas?

Na cokoliv..
Na svatbu. Na děti. Na nové zaměstnání. Na další rande po rozchodu. Na rodinu. Na stěhování.

Jak to poznáte? Přijde nějaký záblesk, pocit nebo snad člověk?

Sama teď prožívám něco, s čím si nejsem jistá, ale jsem tak poblázněná, že se mi o tom nechce moc přemýšlet. Nechce se mi do toho teď vnášet realitu. Ráda bych seděla ještě chvilku na tom vysněném růžovém obláčku a byla šťastná.

Tak se ptám:
Je správný čas všechno hodit za hlavu? začít znovu? od nuly?
s někým, koho znám jen JEDEN den?

Je to neuvěřitelné, možná neuvěřitelně hloupé, ale konečně mi připadá, že mám naději.
Je to vůbec možný? sednout si s někým po jednom dni natolik, aby nám to spolu klapalo?


mimochodem, kdo si všiml již třetího článku v tomto roce?


6.8.17 | Nová etapa

6. srpna 2017 v 20:57 | Klarie††e |  Deník

Ahoj všichni.
Právě jsem přemýšlela nad tím, jaký okamžik nebo pocit mě vždy dožene napsat článek.

Hm..
Asi je to ten pocit, že jsem to zase já. Že se můžu vypsat, poslouchat ten známý zvuk klapání prstů a nehtů o klávesnici.
Každopádně. Chtěla jsem tímto 'článkem' odstartovat novou etapu života.

Zjistila jsem, že jsem schopná být SAMA- bez partnera.
Což je u mě poprvé za život.
Asi sebeláska- nebo jak se to teď říká.

Zjistila jsem taky, že chci cestovat. Poznávat nové lidi, nová místa, nové jídlo.
Chci riskovat a objevovat a bláznit.
Jít v půl jedné ráno ven. Jen tak.
Objednat se na tetování a netušit, co a kam si nechám tetovat.
Koupit si jídlo, které ani nevím, jak se vyslovuje a celé ho sníst, protože prostě chci.

Začala jsem také hrozně jíst.
Uvědomila jsem si, že se mám ráda. Že už si nechci zakazovat sladké kvůli postavě
a přemýšlet nad tím, kolik má kdejaké jídlo kalorií.
Prostě si dám, na co mám chuť. Kdykoliv, kdekoliv.

A víte co?
Já to i spaluju. Našla jsem si skvělý koníček- jógu.
Myslela jsem, že to bude super sport na odreagování, ale je to makačka, věřte mi.
Klepe se vám celé tělo. I po dvaceti letech života jsem našla nové svaly v mém těle.

Chtěla jsem vám tím vším říct.. ať nic neřešíte.
Užívejte si maličkostí. Zastavte se venku při cestě do práce a zvedněte hlavu.
Uvidíte nádherný mraky, východ slunce nebo třeba ptáčky, co se zrovna učí létat.
Dejte si něco dobrého, ať máte lepší den.
Jen tak si v tichu lehněte na koberec a prostě dýchejte.

Je to skvělý pocit žít.
Tak žijte.


Další články


Kam dál

Reklama