14.11.17 | Stereotyp

Úterý v 23:12 | Klarie††e |  Deník

Znáte to?
Když máte pár dní po sobě úplně stejných.
Stejná doba vstávání.
Stejná snídaně.
Stejná práce.

...

A doufám, že nejsem sama,
ale když jedeme třeba autem, je hrobové ticho,
nad ničím nepřemýšlím..

Dojde mi, že by mi nevadilo, kdyyby se něco stalo.
Kolikrát to už zajde do extrému, že bych si přála
i autonehodu. Prostě NĚCO, co mě vytáhle z toho
zaběhlého koloběhu.


A to si vemte, že každý den není úplně stejný,
je to nemožné.
Zvlášť v mé práci- každý den jiná letadla, jiní lidé, jiná
náplň práce, jiný čas nástupu...

Jak to asi dělají asistentky, recepční apod?
Ti, co pracují od PO-PÁ, od 7-15.

Jen volné víkendy..
Mimochodem- kdy si jako vyřizujete úřady, doktory, kadeřnice?
 

3.10.17 | Cestování, bydlení

3. října 2017 v 20:48 | Klarie††e

Ahoj všichni,
vítám vás zase zpátky.

Zjistila jsem, že rozchod je pro mě jakýsi mezník.
Něco jako před a po Kristu.

Od té doby se totiž změnilo spoustu věcí, já, ale i mé myšlení.
Přemýšlím každý týden o tom, kam bych mohla letět, jakou zemi navštívit,
kam se podívat, ale také i to, jestli vůbec zůstávat v tomto městě.

Poslední zprávou z okolí je, že se sem mají stěhovat naši 'milí' spoluobčané (ve velkém).
Jestli to ovšem tak bude, chystám se do pár let odstěhovat do jiného města.

Bude to jednodušší i v tom smyslu, že už se nebudu muset bát a minulost mi
nebude lézt na oči. Když projíždím městem, vidím všude ta místa, kde jsme měli rande,
kde jsme si co povídali a bohužel nejsme tak velké město na to, abychom se někde
právě nepotkali.
Oblíbených míst je tu málo a koncentrace lidí je v těchto místech velká.

Nejsem zase takový odvážlivec, abych spojia stěhování s létáním.
Nedokážu si představit jinou zemi k žití, než je ta naše.

Ale asi je jedno, kdybych bydlela od rodičů hodinku autem nebo hodinku letadlem.
K tomu by se ovšem musel najít nějaký cizinec.

No nic. Necháme to všechno osudu..
Snad se o to postará.

1.9.17 | Gentlemani vymřeli

1. září 2017 v 13:38 | Klarie††e |  Deník

Ahoj všichni,
minule jsem psala o strachu z randění- a evidentně byl na místě.
Po tom, co jsem si přes týden psala a také volala s jedním chlapcem,
domluvili jsme se, že bychom se mohli vidět.

Přišlo mi to zvláštní, ale vůbec jsem nebyla nervózní.
Stála jsem na parkovišti o něco dřív, než jsme se domluvili a stála jsem
tak strategicky, že jsme se nemohli minout.

A PAK TO ZAČALO.
Co když mi poslal úplně jinou fotku?
Co když tu stojím sama a on mě od někud vidí?
Co když vzal i všechny svoje kámoše, aby viděli, co za chudinku tu čeká?

Vidím první stín..
Super, je to chlap. Přešel i na stejnou stranu chodníku.
Hm, to asi bude on. Ale nevypadá jako na fotce. To jsem si mohla myslet.
Když už byl dva metry ode mě, usmál se a šel dál.
Aha- fakt to nebyl on.

''Dobrý večer slečno, čekáte na mě?' ptá se mě nějaký snědý kluk.
Nějakým způsobem ho odpálkuju, že na něj opravdu nečekám..


A najednou ho vidím. Díky bohu. Už mě nikdo nebude strašit a obtěžovat.

"Ahoj" potřesem si rukou a dostanu pusu na tvář.
Jdeme se projít, povídáme si. Chvílema se zastaví a jen na mě kouká.

Tohle mi hrozně chybělo. Vidět v druhých očích, že se mu líbím.
Asi po hodině dojdeme k lesu a tak navrhuju, že si sedneme k našemu rybníku.
Sedíme na lavičce, nesměle si hladíme ruce stále si povídáme a já nemyslím ani na práci,
ani na povinnosti, jen si užívám té pozornosti.

''Ty jo, už je deset, už jsme si povídali tři hodiny" žasne.
Taky se podívám na hodinky a nemůžu tomu uvěřit, že to tak uteklo.

".. už jsme si povídali dost, ne?" zeptá se.
A mě najednou jeho ruka hladí po noze.

Ruku mu okamžitě sundavám, a přesvědčuju ho, že na prvím rande opravdu ne.
"No tak, jsme tu sami, nikdo nás neuvidí..." znovu mu sundavám ruku a v tom okamžiku
začne pršet.

"Hele, je pozdě a ještě prší.. tak pomalu půjdem, ne?" najednou vyletí z lavičky a já se ani nestačím divit.
Nečekala jsem, že bychom se procházeli tolik hodin, takže jsem trochu podcenila oblečení.
Klepu se, drkotám zubama, že ani nemůžu mluvit..
Vidím, že má přes tričko ještě dlouhou košili.
Drkotám výrazněji.
Drkotám hlasitěji.

"Tobě je zima?" .. no konečně.
"No, trochu jo", přiznám se.
"Hm"

AHÁÁÁ.

No nic, fajn.

"Půjdeš mě vyprovodit k autu?" ptá se mě?
"Jo..jasně"
Už leje takovým způsobem, že se mi vlasy přilepily na obličej a on to stále neřeší.
Dojdeme k jeho autu a slyším od něj jen:
"Ty jo, konečně teplo, tak se měj, napíšem si" .. a odjel.

Stála jsem tam najednou sama. V jedenáct večer. Zmoklá, prochladlá, s přilepenýma vlasama na obličej,
s vidinou, že se musím nějakým způsobem SAMA dostat přes sídliště.
Po tom, co jsem se ohřála v horké sprše, jsem si řekla, že na nějaký hledání- s prominutím- seru,
ať si mě ten princ najde sám, že takovýhle randění nemám zapotřebí.. když mě kluk ani nevyprovodí domů..

A víte co?
Ještě mi od něj přišla smska: "jsem v pořádku doma :) "

Jestli jsem v pořádku doma byla i já, to ho už nezajímalo

Další články


Kam dál

Reklama